Jan Sobotka aforista a autor pohádek

Pojď, jaro ukážu ti  I ten, kdo zásadně nečte básně (hovoří-li o nich, potom obvykle s netajeným despektem jako o básničkách,  jež přísluší předčítat dětem a recitovat na školních besídkách), tuší, že k jaru náleží poezie. Ale zeptáte-li  se nejen tohoto nečtenáře (omlouvám se za prezidentský novotvar) poezie, ale i jejích čtenářů na báseň o  jaru, dočkáte se nejspíš odpovědi: „Přilítlo jaro zdaleka…“. Pokračování této básně bez názvu si již vybaví  málokdo, neboť mu uvedená tři slovíčka utkvěla v paměti pouze z pověstného školního rozboru ve  študáckých příbězích Jaroslava Žáka.   Vida, jsme u Jaroslava! V obecném povědomí převládá výklad jeho jména ve smyslu, že Jaroslav je ten,  kdo slaví jaro. Jistě, může ho slavit, ale pouze shodně s námi ostatními, nanejvýš jen o maličko víc, neboť  má na jaře jmeniny. Poučeni etymologickými slovníky totiž víme, že první část složeniny nemá nic  společného s jarem, neboť toto již staroslověnské jméno znamenalo člověka slavného svou silou,  udatností, ale i prudkostí, s níž se vrhal do boje. Dodnes ruské jaryj má význam prudký, vznětlivý, ale také  silný, tvrdý, přísný. I čeština má slovo jarý, znamenající zdatný, čilý, naplněný silou. Většině z nás se  vybaví nositel stejného příjmení, sympatický četnický strážmistr Bedřich Jarý v podání Ivana Trojana, ale  zdaleka ne všichni bychom dokázali význam tohoto slova uspokojivě vysvětlit.   Ale opravdu neodkazuje Jaroslavovo jméno k jaru? Vždyť jaro je jaré, tedy silné, čilé a nepochybně  činorodé! Představíme-li si přírodu na konci zimy a o pár týdnů později, uvědomíme si, co všechno jaro  dokázalo. Jakou silou vytáhlo z nedávno zmrzlé země a mnohdy i skrz ledový příkrov sněženky a bledule a  následně stovky dalších květin, jakou sílu vyvinulo, aby se stromům nalily pupeny a vyrazily z nich květy a  listy. Chcete-li znát přesný popis jeho práce, vezměte si Halasovu sbírku „Dětem“ a nalistujte si báseň „Co  všechno musí udělat jaro“. Vehemenci jara potvrzuje Vítězslav Hálek (pochvala patří všem, kdo jeho jméno  alespoň tušili) výrazem přilítlo, kdežto o létu se vyjádříme, že přišlo, o podzimu řekneme, že nastal a zima  uhodila. Pravda, musím přiznat, že vím o básni Zdeňka Kriebela „Jak přichází jaro“, ale jde o výjimku  potvrzující pravidlo.  Snad jen nejstarším pamětníkům znějí povědomě verše „Byl jednou jeden kouzelník, / ten v ledném bydlel  hradu“ z čítankové „Jarní romance“ Jaroslava Vrchlického ze sbírky „Balady a romance“. Nelze  vyjmenovávat všechny autory, kteří opěvovali jaro a vzdávali mu hold. Veršů o jaru je bezpočet, jen báseň  s prostým názvem „Jaro“ najdeme v díle Bieblově, Nezvalově, Holanově, Florianově, Žáčkově i mnohých  dalších. A kolik jara je ve verších Fráni Šrámka!  Najdeme i básně o létu, podzimu i zimě, ale obdobu Seifertových veršů „Závrať jara“ nenajdeme. Nebo  snad znáte báseň Závrať zimy? Potom prosím dejte vědět.  Chcete vidět jaro? Pamatujte, že ho nenajdete kdekoli, ale ani sami. Chcete-li ho poznat, vyjděte do přírody  a vezměte se za ruce. Kdo předepisuje tento recept? Přece básník, jak jinak, tentokráte R. M. Rilke („Pojď,  jaro ukážu ti…“). Jaro není jen roční období, neboť je stavem duše nejšťastnějších z nás, kteří ho nemají omezeno na pouhé  tři měsíce v roce, nebo dokonce jen na dobu prvních lásek. Nerozumíte mi? Napovím vám verši Oldřicha  Mikuláška z básně „Jarní bubnování“: „Jediné měl jsem přání: / ať stále zní mi / ono bubnování / a jaro  nemíjí mne / nikdy!“ Prozraďme, jaké bubnování měl básník na mysli: „Jablka ženských kolen / tloukla do  sukní / a sukně – samé zvaní –…“   Kdysi byla báseň o jaru téměř poetovou povinností. Zdá se, že z moderní poezie se jaro vytrácí. Kdo je na  vině? Jsou méně poetická jara, nebo básníci? Nebo my všichni včetně zamilovaných?   Přejme si, abychom si mohli říct s Adolfem Heydukem: „Přišlo jaro! Ach to jaro, / nemohu ho zapomněti.“