Jan Sobotka aforista a autor pohádek

Choďte si zachodit!  Nedávno jsem zavolal kamarádovi, aby se zastavil. „Nemůžu, chodím do práce,“ odpověděl, „vzal jsem to na měsíc za  Frantu, musel na operaci.“ Domluvili jsme se tedy na sobotu.  Hm, chodí do práce, co pamatuju, jezdil dennodenně škodovkou a do fabriky chodil jen z parkoviště před vrátnicí. Před  časem, to jsme ještě spolu dělali, jsem se ho zeptal, proč nechodí pěšky, má-li to z domu slabou čtvrthodinku. „Nohy  jsou od toho, aby šlapaly na plyn a občas na brzdu,“ zažertoval. Přísně vzato do práce jezdil a jezdí. A není sám,  naopak patří k většině.  Naši prarodiče do práce chodili, jen šéfové se vozili v bryčce nebo kočáře. Pokrok přinesl pohodlnější dopravu obojím.  Z nich lépe placení si pořídili auta, dělný lid si také polepšil – jezdil na kole.  Dnes jsou motorizovaní ti i oni, pouze  cenově odlišně. Na pole se chodívalo, nanejvýš jste se svezli na žebřiňáku, když se jelo s prázdnou, s fůrou snopů už  ne, šetřili se koně. A dnes? V nejhorším případě na vlečce traktoru.  Do školy se chodívalo pěšky. Dnes do ní chodí, bereme-li to doslovně, pouze žáci z jejího nejbližšího okolí. Ostatní,  nevychází-li to nikomu z rodičů, aby tam svou ratolest zavezl, jedou autobusem, případně tramvají. Z třídních knih  zmizela kolonka o přespolních žácích, neboť přespolňáci, chodící pěšky, povýšili na dojíždějící.   Do kina jsme chodívali i dvakrát týdně. Televize a narůstající počet jejích programů způsobily, že ho navštěvujeme jen  párkrát do roka. Tma v zadních řadách má sice své přednosti, ale málo platné, kina nemohou porazit televizi s její  úžasnou výhodou – možností přepínat programy. A rozhodneme-li se přesto pro biograf, nejdeme do něho, neboť do  multikina na okraji města je málokdo ochoten vláčet se pěšky. A čím mladší generace, tím těžší dilema, neboť jít do  kina znamená nejít na facebook.   Naštěstí mladí spolu stále ještě chodí, ale nepochybně uděláte lepší dojem, přijedete-li na rande fárem nebo aspoň na  silném, co nejvíce burácejícím a náležitě chromovaném motocyklu.  Ze zvyku říkáme, že chodíme k lékaři, na úřad, ke kadeřnici, ale doopravdy uděláme jen pár kroků z parkoviště nebo  od zastávky. O Velikonocích chodíváme na pomlázku, ale nemálo z nás objíždí sestřenice, tetičky, kolegyně či  kamarádky autem. Bojácnější, kterým se taky nechce po svých, ale strachují se, aby nenadýchali, jedou na kole.  Prý chodíme na fotbal, ale proč potom bývá před každým ligovým zápasem a stejně po závěrečném hvizdu posilována  veřejná doprava?  I za studeného rána bývá na březích rybníků a řek auto vedle auta, neboť ani na ryby se nechodí, ale jezdí. A rostou-li  houby, připomíná les místo motoristickém srazu. Jak vidno, stále méně chodíme, a o to víc jezdíme. S výjimkou, že tam, kam chodil i císař pán pěšky, zůstáváme u  tradice. Neprojevuje se na nás však jen pouhý deficit chůze. Ubylo těžké fyzické práce a rozhojnila se sedavá zaměstnání, v  důsledku nedostatku pohybu přibýváme na váze a zkoušíme zázračné a ještě zázračnější diety. Prozíraví duchové již  před drahně lety pochopili, že nám takový způsob života nesvědčí. Už při propagaci Sokola Miroslav Tyrš vyzýval  především úředníky, obchodníky a příslušníky jiných sedavých zaměstnání, zkrátka všechny, kdo fyzicky nepracovali,  ale také řemeslníky, jejichž práce nevyžadovala zvláštní tělesnou námahu, aby se přihlásili do nově vzniklé organizace,  tedy aby chodili cvičit. A měl úspěch.  S postupujícími lety se naše škála pohybových aktivit značně rozšířila – nechodíme si jenom zacvičit, chodíme si  zahrát fotbal, volejbal, tenis nebo squash, chodíme si týrat tělo do posiloven, chodíme si zaplavat a mnoho z nás si  chodí zaběhat.   Ale pokrok se zastavit nedá. Jistě jste již potkali skupinky turistů s hůlkami podobnými lyžařským (jenom podobnými!),  ale na suchu a bez lyží. Poznali jste tedy průkopníky nového sportu, severské chůze. Kdo to jsou? Přece lidé, kteří si  chodí zachodit!   Přidejte se, v Českém ráji máte pro dynamickou chůzi s holemi s cílem zlepšení kondice, jak ji definují její propagátoři,  to nejkrásnější prostředí.