Jan Sobotka aforista a autor pohádek

O mapě, která nevyjde   K životnímu jubileu Aleně Pospíšilové  Od školních let jsem s oblibou listoval v atlase a toužil po krajinách, které mi jeho pestrobarevné mapy  nabízely. Dnes už nesním nad mapami rovníkové Afriky, jihoamerických velehor ani Oceánie, zato mám  kupu turistických map. Staré nevyhazuji, byť třeba v mnohém neplatí, a pravidelně kupuji aktualizovaná  vydání. Víte, co všechno objevíte, rozprostřete-li si před sebou současnou mapu Českého ráje, vydanou  Klubem českých turistů, a mapu od téhož spolku starou osmdesát let? Od jara do podzimu mě turistické mapy doprovázejí na výlety, ale ani v zimě neleží zcela ladem. Po sezóně  nad nimi vzpomínám, kudy jsem chodil, a v brzkém předjaří, kdy se chystám uložit lyže k zimnímu spánku,  plánuji túry na novou sezonu.    Mapy nás vedou po nejhezčích turistických trasách a jejich značky nás upozorňují na ledacos: hrady a  zámky, kostely a kaple, pomníky, skalní útvary, rozhledny a koupaliště i hotely a restaurace. Vždycky mi to  stačilo, dokonce jsem jim byl vděčen. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že jednu značku na mapách  postrádám. Pracovně jsem ji nazval poetickou a dal jí podobu stylizovaného Pegasa. Na co by nás  upozorňovala? Na místo, které tak okouzlilo básníka, že jeho půvab oslavil svými verši. V legendě na rubu  mapy bychom našli jméno autora i název básně, případně i nějaký verš. Zaujala vás značka Pegasa u  Libošovic? Otočíte mapu a v příslušném odstavci najdete text: Fráňa Šrámek, Libošovice. Ideální by ovšem  byla interaktivní mapa. Kliknete na poetickou značku u zmíněné obce a otevře se vám stránka s verši: Co  jsem se tu nachodil,/ v ruce hůl a klobouk v týl/ s plůtky, dvorky, okénečky/ vždycky jsem se pozdravil. Ale  proč číst, když byste si po kliknutí na Pegasa u Roubenky mohli vyslechnout v profesionálním podání  Roubenka, čí to oblé jméno je,/ to tam u nás doma v Plakánku/ přespanilou máme studánku,/ Roubenka se jmenuje…? Jestliže však zaneseme do pomyslné mapy značky odkazující na jiné Šrámkovy verše,  namátkou na básně Semtínská lípa, Znám já jeden krásný zámek či Měsíc na náměstí, bude na Sobotecku  nepřehledno. V Jičíně by tomu nebylo jinak. Jaroslav Seifert okouzlen píše: Jičínské náměstí jest nejkrásnější v noci./  Usměj se na mě, socho Panny, z pod svých zlatých řas,/ vždyť je mi smutno v průvodu černého stínu,/ do  okna věže vstoupil měsíc a ihned ve tmě zhas',/ usměj se na mě, socho Panny, z pod svých zlatých řas,/  dříve než v tichu podloubí tvé krásné oči minu. A v básni Ptačí hlasy se vyznává: Jen dvířka mříže, věčně  otevřená,/ zahrazují cestu k Libosadu/ a k bílé lodžii/ na konci aleje starých lip./ Chodíval jsem tam, abych  poslouchal dávné Máchovy kroky… Opěvuje i jičínské okolí, když v úvodní básni sbírky Morový sloup   prozrazuje: Tehdy jsem také miloval/ květnové louky poblíž Libuně/ a nevysoké kopce kolem dokola:/  Kozákov, Tábor, Bradlec a Kumburk/ i něžnou Přivýšinu. Po prolistování stohů veršů jsem však pochopil, že můj návrh – doplnit turistické mapy o poetické značky –  není rozumný. Na mapě Českého ráje by se tísnily jedna vedle druhé, takže jiné by jim musely ustoupit. Co  z toho plyne? Poetické mapy je třeba vydávat samostatně. Věc však má ještě jeden háček. Básně, jež nás  zajímají, jsem roztřídil podle let jejich zrodu. A co jsem zjistil? Spousta z nich pochází z 2. poloviny 19.  století, za kterou nezaostává prvních pět šest desítek let století následujícího, ale s blížícím se zlomem  tisíciletí jejich seznam chudne a současnost jim zřejmě nepřeje.  Kde hledat chybu? V přírodě, jejíž mnohdy narušená krása již poety neokouzluje? V básnících, kteří její  krásu nevidí nebo spoléhají, že si ji lidé najdou sami? Ve čtenářích, jimž se otevřel svět a po domácí kráse  není poptávka? Je to dobou, v níž se z televizního vysílání vytratila nedělní chvilka poezie, a o diváky se  perou stále nové pořady o vaření, neboť dramaturgové zřejmě soudí, že všichni máme žaludek, kdežto  existence naší duše je nejistá? Nezbude mi než na svůj nápad zapomenout, neboť se obávám, že by  vznikla mapa pro staromilce, nabízející verše, které dnešního člověka neosloví.  To však jistě nikomu z vás nebrání, abyste si na výlety nepřipravili pouze dobré boty, pláštěnku a  turistickou mapu, ale před cestou si prolistovali pár knížek veršů či si aspoň jednu přibalili do batohu. Museli byste si kvůli ní vzít menší svačinu? Potom mějte otevřené oči a uvidíte půvaby krajiny stejně jako básník,  neboť většina z nás má poetickou duši, pouze nám chybí básnické střevo.