Jan Sobotka aforista a autor pohádek

Přece jen se to vyvrbilo  Jen co ochutnáme první doušky jara, praktičtější z nás počítají, kolik ušetří za topení, méně poetičtí se  radují z odložení nepohodlného zimního oblečení, kdežto poetické duše se těší ze sněženek a bledulí,  čemeřice a krokusů. Kdo si však vybaví vrbu? Málokdo, neboť ta svůj půvab nevnucuje. Nenabízí  okouzlující květy, ale jsme-li na jarních procházkách pozorní, nepřehlédneme její kočičky, první lákadlo  nedočkavých včel.   O Velikonocích si každá vrba přeje, aby ji nepominuli správní kluci všeho věku a nařezali si z ní  pomlázkové proutky, neboť řez jí jde k duhu neméně než voda.   Kdo umí koledu Hody, hody doprovody, ví, že proutek, jenž se ohýbá, je také vrbový. Nejstarší ještě svedou  i vrbovou píšťalku. Vzpomínáte? Odříkávali jsme „Otloukej se píšťaličko, nebudeš-li se otloukati…“  Vrbě však nevděčíme pouze za materiál na pomlázky. Její proutí slouží košíkářům, z vrbového dřeva kdysi  v Sušici vyráběly sirky a nábytkáři je využívají dodnes.  Vrba nejen zpevňuje břehy potoků a řek, ale její  výsadbou také vracíme přírodě těžbou zdevastované plochy.  Už Hippokrates věděl, že odvar z kůry vrby bílé pomáhá od bolesti a snižuje horečku, jenom netušil, že  jeho účinnou látkou je kyselina salicylová. Neuteklo ani půl třetího tisíciletí a byla vyrobena uměle. Že ji  neznáte? Užíváme ji v aspirinu.  Vrba však má co nabídnout i naší duši, neboť ochotně vyslechne tajemství, jež nás trápí. A její nejslavnější  pacient? Jistě, holič Kukulín, jenž se uzdravil poté, kdy pověděl o králových oslích uších duté vrbě u  Viklova. Stačilo však, aby pan Červíček ztratil z basy kolíček a uřízl si z Kukulínovy vrby nový, a Lávrovo  tajemství bylo na světě. Přestože Havlíčkově pohádce o base nevěřím, vrbě bych se nezpovídal. Štěnice v  její dutině nemusí mít v dnešních časech k realitě daleko.   Je-li nám vrba veskrze užitečná, proč ji nemají ráda rčení? Malovat straky na vrbě znamená někoho  balamutit. Proč právě na ní? Proč ne třeba na meruňce? Poláci straky na vrbě nemalují, ale hovoří o  hruškách na vrbě. Proč ne na dubu? Zasadit někomu vrbu znamená způsobit mu něco nepříjemného. Kde  je logika, získá-li obdarovaný užitečný strom? V řeči našich předků narodit se na vrbě znamená nést stigma  nemanželského dítěte, úsloví ani kdyby se na vrbu pověsil je třeba rozumět jako ani za nic. Člověk, jehož  čert na vrbě vystrojil, je zlý člověk, zkrátka ničema. Spustil se Boha, chytil se vrby je vskutku dehonestující,  neboť slovy Jaroslava Zaorálka o člověku říká, že zle učinil, zkazil se mravně, chybil.  Vrba není národním stromem, její ratolesti nenajdeme na státním znaku ani na prezidentské vlajce. Ani  poetové ji neopěvují. Sice o ní občas píší, nikoli však oslavné básně. V té nejznámější, Erbenově, manžel  stromu vyčítá Ó ty vrbo, vrbo bílá! / což jsi ty mne zarmoutila! místo toho, aby pokáral sám sebe. Vždyť  zapomněl na ženino varování „Co sudice komu káže, / lidské slovo nerozváže! a nedal na její slova „Ač co  mrtvé je mi spáti, / ráno duch se zase vrátí. / Ráno zdráva vstáti mohu; / protož poruč pánu bohu!“   Pojem mladá vrba neslýcháme, zato opačný přívlastek je pro ni téměř povinný. V  básni Stará vrba K. R.  Rais vytváří příměr mezi stromem, na jaře ožívajícím příletem ptáků, a starou matičkou, k níž se navracejí  děti. Opět prosté konstatování, žádná chvála.  Úsloví nepozdravit u vrbiček, tedy nezachovat se s uctivostí k představenému, pochází z povídky  obrozence F. R. Rubeše Pan amanuensis na venku aneb Putování za novelou (1841). V ní mladý právník a  spisovatel z neznalosti nepozdravil správce místního panství, jenž se mu za to ve své malosti mstí. Vrbičky  jsou tu pouhou kulisou příhody, jež by dnes měla, nebo neměla pro podřízeného úředníka stejné důsledky?   Báseň či aspoň průpovídku na oslavu vrby hledám marně. Koneckonců se z jejího proutí pletou koše,  kukaně nebo vrše, kdežto z takové lípy se vyřezávají svatí.   Heuréka! O štíhlé a pružné dívce říkáme, že jako vrbový proutek! Tak se nám to přece jen pěkně vyvrbilo!